poradime

Dobré ráno. Nemám dobré ráno ani dobrou náladu. Opět se opakujeme – žádný bobík, žádná snídaně. Copak jsem nějaký stroj, abych kadil na počkání? Potřebuji svůj klid, čas a chuť. Nemůžu vyběhnout do parčíku, co ani není parčík a hned se do toho pustit. Nejprve musím čuchat, zevlovat po okolí a těšit se na snídani a teprve poté na delší courandě můžu kadit. Jenže co brácha marodí, ranní dlouhá vycházka se posunula v čase na poledne. Panička vede řeči o době, kdy bude ráno opět chodit do práce a vycházka se bude konat až odpoledne a tudíž mám být schopen jít na velkou hned po ránu během té čtvrthodiny, co na to bude čas. Taky jsem to dlouho uměl, ale když panička začala mít dopoledne volno, rychle jsem to zapomněl. Nejhorší je, že se vůbec nezlobí, jen mi prostě nedá žrádlo do misky. Ležím tady, hlavu narvanou v misce, aby jí to došlo, pouštím ticháčky jak to umím jenom já a čekám jako němá výčitka. I když možná v tom bude problém. Já tady sice ležím jako mlčenlivý vykřičník, ale z vedlejšího pokoje je takový rámus od bráchy, že si toho jaksi nikdo nevšimne.

Včera brácha zůstal doma, takže jsme si celičký den užívali. Procházka byla později, vyřádili jsme se, cestou domů jsme potkali 2 fenky, ale já k nim nemohl, protože panička mě zapomněla pustit. Snažil jsem se ji na to upozornit taháním a škubáním, ale stejně si nevšimla. Někdy je opravdu tupá. Taky jsme cvičili s paničkou nové věci. Vždycky jsem ji nechal kus poodejít, pak se otočila, zvedla ruku s vodítkem a na povel jsem vylítnul jako střela a vodítko jsem ve skoku zachytil. Nejprve jsem si ho chtěl nechat jako vítěznou trofej, ale pak jsem naznal, že je lepší jí ho vracet, abychom mohli pokračovat. Výskala radostí a ani jednou jsem se nezmýlil. Pak jsme se honili s klacky, to mě nikdy nedoběhne, i když nadbíhá a snaží se kličkovat, na mě prostě nemá. Občas se mi zdá, že utíkám sám sobě, jak jsem rychlý. Až se někdy ozve děsná rána, určitě jsem překročil rychlost zvuku. Stihl jsem i přečíst ranní zprávy a domů jsme dorazili sice mokří, ale tuze spokojení. A kdyby panička neměla řeči ohledně mojí deky, která už mi vcelku voní, bylo by ráno bez poskvrnky. Jenže ona je protivná, když deku koušu a škubu. A přitom z ní se dají odškubávat krásné bílé chomáče, které mám po celé podlaze. Když je pěkně naškubaná, sroluju si ji citlivě pod sebe a ojíždím ji. Skvělý zážitek a relaxace, všem vřele doporučuji při odbourávání stresu. Levné a účinné. Tedy, pokud není poblíž panička, pak je to spíše partyzánská akce.

Takže to shrnu. Jsem hladový, mám plná střeva bioodpadu, který jsem hrdě neodevzdal přírodě hned po ránu, spím na prázdné misce, deku ze včerejška jsem zahlédl u popelnic a čekám, co dalšího dnešní den přinese, nebo spíš vezme.

Dobré ráno všem, co snídali a jdou po ránu spokojeně odpočívat. O sobě to psímu bohu žel říci nemůžu, protože ranní procházka se scvrkla na 15 minut za rohem a žrádlo se vůbec nekonalo. Žádný bobík, žádné žrádlo, to je dnešní heslo paničky. Proč dlabanec výměnou za hovno, to nechápu. Tak by se mnou skočila za půl hodinky nebo pak ještě za hodinku. Co by jí to udělalo? Nic, vůbec nic. Že normálně chodí do práce a není nikdo, kdo by se mnou chodil v průběhu dopoledne? No a co. Dneska doma je, tak by nemusela vířit špatnou náladu. Původně dokonce chtěla, abych byl zalezlý ve své boudě, co mám udělanou v obýváku v podhledu. Je moc pěkná a slušně velká, takže si tam můžu natahat deky a hračky a navíc je z ní skvělý výhled po celém pokoji, ale je to tak ponižující být nuceně zalezlý někde v díře. A panička si samozřejmě myslí, že mi to nevadí, že jsem jenom pes, co nemá žádný extra potřeby a který nemusí dostat po ránu nažrat jen proto, že nemá stolici přesně podle jejích představ.

Dobrá, dobrá, nechal jsem se trochu unést svými pocity. Už jsem se uraženě přesunul pod stůl, abych byl na očích a byl němou výčitkou, kdykoliv se panička zamyslí a sklopí zrak. Tohle mám vychytané – lehnout si tam, kde jsem vždy na očích a přitom jsem jakoby schovaný, neotravuji, ale jsem připravený zažebrat, jakmile se k tomu vyskytne sebemenší příležitost. Babi by řekla, že takhle se chovají ti nejchytřejší lidi, a že kdyby ona to uměla, kde dneska mohla být. Taky by dávala rady paničce ohledně toho, jakou má mít povahu a jak se má chovat. A tyhle rady miluju, protože panička je úplně jiná, než by si babi přála a babi do ní tepe, jaká má být a kliďánko je to pokaždé jiné a nejlepší je, že babi je také úplně jiná a ty její představy jsou kombinací jejích přání, kousky povah lidí, které někdy potkala a z velké části také chuť moji paničku dožrat, protože babi nemá ráda klid. Miluje rámus, zmatek a divadelní představení v životě. Panička trpce říká, že babi má scény místo orgasmu a že když je nemá 2x týdně, je zle a schyluje se k něčemu příšernému. Asi ví, o čem mluví, protože jak jsem vyrozuměl, zřejmě spolu léta bydlely. Zdá se, že moje dospělá panička kdysi bývala malá a vůdcem smečky byla babi. Moc o té době nemluví, ale vždycky, když na to přijde řeč, dá si panáka. Silné zážitky formují silné jedince a je fakt, že panička je velmi silná osobnost, pokud tedy není v depresi. A navíc má ještě ségru, paničku od Lucky, která má teďka poslední rok babi na povel, protože bydlí ve stejném baráku.

Konečně se panička ustrnula a pochválila mě za to, že nežebrám. Nehnul jsem ani ocasem, abych nezrušil kouzlo okamžiku. Chvíli na mě koukala a potom mi dala nažrat. Jupííí!!!

Dnešek je nádherný.

Matka

Jmenuji se Kvído a je mi 46 let. Jsem úspěšný muž ve středním věku, mám ženu, 2 děti, psa a matku. Žena je milá a půvabná, děti jsou krásné a chytré, pes je čistý a vychovaný. Ale příběh, který chci vyprávět, není o dokonalosti mé rodiny, ale o neskutečnosti mé matky.

Pokud, co do minulosti trápím paměť, nepamatuji se, že by moje mamka nějak vybočovala od ostatních matek. Bylo jí 46 let, mírně obtloustlá, mírně slepá a mírně k nesnesení. Jediné, co ji odlišovalo, byl všudypřítomný šepot. Ať byla kdekoli, ať dělala cokoli, pořád si něco brumlala. Jako správný zástupce pubertální mládeže jsem si myslel, že je cvok, ale přesto… něco na tom bylo zvláštní. Když se člověk zaposlouchal do jejích tichých hovorů, mohl rozpoznat úlomky vět: “Jen počkej, ty rošťáku“ „Až já tě pochopím“ „Už tě skoro mám“

Nemyslím, že bych se jí bál, ale vždy, když takhle mluvila, byl jsem nervózní a jaksi napjatý.

Jednou, to mi bylo 17, vracel jsem se z nějakého tahu a uslyšel jsem matku, jak houká ze svého pokoje: „už jenom kousíček, už tě skoro mám…“

A než jsem stačil vyplenit lednici v kuchyni, ozval se neskutečný povyk. Bylo to něco mezi chechotem kojota a zpěvem kostelního zpěváčka. Vběhl jsem do matčina pokoje, odkud se ten zvuk linul a zůstal zděšeně stát.

Moje mamka tam skákala po zdech, houpala se na lustru, ručkovala po záclonách a vůbec se nechovala jako standardní stárnoucí žena. Najednou seskočila, rozrazila okno a začala ječet „Mám ho, prevíta, teď už je jenom můj“ a pak vyskočila z okna.

Když jsem seběhl dolů, běhala tam mezi auty a poskakovala po lampách. „Mami, co to děláš?“

„chachacha“

„já tomu nerozumím, mami, co je?

„chachacha“

Pak se vyhoupla, vlepila mi pusu a utekla někam do lesů.

To bylo naposledy, co jsem ji viděl; tedy naposledy až do minulého týdne.

Bylo zhruba 9 hodin, chystal jsem se natáhnout si záda a skouknout nějaký nenáročný film, když tu někdo zvoní u dveří. Ježkovy zraky, kdo to otravuje takhle pozdě…otočil jsem se na bok a dělal, že tam nejsem. To se mi dařilo docela dobře, ale jen do doby, než mi někdo začal klepat na okno. Samozřejmě, je to absurdní, proto jsem nejdřív nadskočil, překonal malý náznak infarktu, dočasnou slepotu a vykuckal chomáč chlupů, pak jsem se podíval směrem k oknu a omdlel. Když jsem se probral, kouknul jsem oním směrem znovu a omdlel. Vlastně si nepamatuju, kolikrát jsem takhle padal a sbíral se a padal a sbíral se… až jsem se nakonec trochu vzmužil a šel otevřít okno. Za ním totiž seděla moje drahá matička, růžolící 46-ti letá průměrná žena, mírně buclatá, mírně slepá a na mírně nezvyklém místě.

„Ahoj mami, co tam na tom okapu děláš?“

„Mrznu, Kvído, jsem tady už totiž docela dlouho“

„Aha“ „Pojď dál“

Máma vskočila do pokoje a požádala o malé kafe.

Když dopila 4. malé kafe, oznámila mi, že mě chce s někým seznámit.

Nedivil jsem se už vůbec ničemu, i když…

Sotva jsem se otočil, stál za mnou ČAS.

„Ahoj Kvído, jak je?“

„…dobrý ty vole…“a omdlel jsem

Dobré ráno. Sice trochu prší, ale ráno je dobré. Cvičili jsme s paničkou nové věci. Vždycky jsem ji nechal kus poodejít, pak se otočila, zvedla ruku s vodítkem a na povel jsem vylítnul jako střela a vodítko jsem ve skoku zachytil. Nejprve jsem si ho chtěl nechat jako vítěznou trofej, ale pak jsem naznal, že je lepší jí ho vracet, abychom mohli pokračovat. Výskala radostí a ani jednou jsem se nezmýlil. Pak jsme se honili s klacky, to mě nikdy nedoběhne, i když nadbíhá a snaží se kličkovat, na mě prostě nemá. Někdy se mi zdá, že utíkám sám sobě, jak jsem rychlý. Až se někdy ozve děsná rána, určitě jsem překročil rychlost zvuku. Stihl jsem i přečíst ranní zprávy a domů jsme dorazili sice mokří, ale tuze spokojení. A kdyby panička neměla řeči ohledně mojí deky, která už mi vcelku voní, bylo by ráno bez poskvrnky. Jenže ona je protivná, když deku koušu a škubu. A přitom z ní se dají odškubávat krásné bílé chomáče, které mám po celé podlaze. Když je pěkně naškubaná, sroluju si ji citlivě pod sebe a ojíždím ji. Skvělý zážitek a relaxace, všem vřele doporučuji při odbourávání stresu. Levné a účinné. Tedy, pokud není poblíž panička, pak je to spíše partyzánská akce.

Včera bylo u nás živo. Přišla sousedka, dorazil brácha ze školy, ségra se na nás také přišla podívat, no a nakonec dorazil i zbytek naší malé smečky. Moc se mi to líbilo. Všichni si povídali, smáli se, plánovali, co budou dělat, páníček smažil řízečky a naříkal se zády a dožadoval se svého trika.O triku se u nás mluví už hezky dlouho. Páníček si zoufá, že když si koupí hezké triko, tak se mu hned ztratí a že ho určitě někdo z rodiny má schované. Panička naopak říká, že doma není a jestli ho nenechal někde na návštěvě. Ale to se mi nezdá, nevšiml jsem si, že by se moje smečka na návštěvách svlíkala.

Večer všichni odešli, kromě bráchy-ten tu bydlí, to dá rozum, když je můj, a nastal klid. Začal jsem odpočívat, protože celé odpoledne na to fakt nebyl vůbec čas.

Dobré ráno od stolu. Plný, spokojený, odpočívající – to jsou mé současné poznávací znaky. Určitě bych si dal ještě sušenku od paničky, která jich má dost a chroupe je tady, to zase ano. Zvlášť když byl dneska velmi povedený závěr naší procházky. Panička šla velmi slušně u mého čumáku, i když s tempem mívá ještě obtíže. A u domu jsme potkali Brita a Elu. Brit je chodský ovčák a jen o trochu starší než já. Bydlíme na stejné chodbě, ale moc často se nevídáme, protože Brit vozí páníčka na celé léto na chatu. A Ela je malý mopslík. Je to nějaká rasa, ale netuším jaká. Hráli si spolu na ulici a hned bych se přidal nebýt paničky, která je přecitlivělá na psí skotačení. Takže jsem šel vedle ní a spěchal, protože jsem zjistil, že když půjdu rychle, nestihnu se otáčet a snáz odolám pokušení. Za odměnu jsem byl chválený a žrádlo bylo v misce. To je těžké rozhodování, jestli poslouchat a žrát nebo dovádět a být hlady. Začínám si to v hlavě srovnávat, takže vím, že ráno a večer vždycky před žrádlem je lepší být poslušný, zatímco přes den si můžu trochu vyhodit z kopýtka, protože do večera se pozapomene. Myslím, že jsem fakt chytrý pes.

Když si panička čte nebo se brácha učí, rád u nich sedím a pozoruji je. Knížky mám moc rád, a kdyby je přede mnou schválně neschovávali, určitě už umím číst. I básničky bych se naučil. Ale stejně je lepší, když má brácha čas a řádíme spolu, protože já ho taky můžu naučit spoustu věcí. Jak se čůrá se zvednutou nohou, číst v trávě čerstvé i starší novinky, chodit pěkně s čumákem u nohy, běhat na povel, najít nejlepší klacky – takové pěkně pevné a velké. Čím větší tím lepší.